Lipka diskusné fórum

PŘEVRAT
Pravda, fámy a lži o 17. listopadu
Olin Jurman a kolektiv

Motto:
Jen naiva si může myslet, že cinkání klíčů zbořilo režim.
Poručík Ludvík Zifčák Milan Růžička alias Martin Šmíd

Kapitola 17:
Kauza Ing. Bohuslava Chňoupka.
Vzpomíná JUDr. Stanislav Suja, velvyslanec CSSR při OSN a v USA.

Na jednom z dosti pravidelných setkání ministra zahraničních věcí ČSSR Ing. Bohuslava
Chňoupka s velvyslanci či členy pražského diplomatického sboru v polovině roku 1988 se B.
Chňoupek m. j. zeptal, zda někdo z přítomných excelencí zná dopis, který kdysi napsal Karel
Marx německému lékaři sympatizujícímu se socialismem – Ludwigovi Kugelmannovi, který
finančně pomohl Marxovi vydat jeho dílo Kapitál. Nikdo z přítomných to nevěděl včetně toho, kdo byl vůbec Kugelmann. Chňoupek pokračoval: „V tomto dopise Marx kritizoval všechny radikální revolucionáře a ortodoxní fundamentalisty, kteří jen žvaní a přitom nic pořádného nevědí, ba opovrhují každým soustředěným společenským hnutím, tedy i takovým, které lze provést politickými prostředky.“

Poznamenal dále, že Marx vždy prosazoval ideu, že stupeň odporu a intenzita postupu mas závisí od každé konkrétní situace a v ní od stupně a intenzity odporu protivníků. A zakončil větou, že „umírněnost v politické sféře považuji za správnou tehdy, kdy to společenské podmínky dovolují. Hurá-revolucionářství nic rozumného nepřináší, ba naopak: objektivně působí kontraproduktivně“.

Odezva na tyto Chňoupkovy věty nedala na sebe dlouho čekat. Jeho odpůrci ve vedení KSČ,
zejména tehdejší tajemník pro mezinárodní styky a ideologii Vasil Biľak, dali Chňoupkovi brzy
pochopit svoji nelibost, když prosadili jeho odvolání v říjnu 1988 z funkce ministra. Stalo se
tak v zcela neobvyklé situaci, kdy Chňoupek vedl československou delegaci na Valném
shromáždění OSN v New Yorku, kde přednesl projev ve všeobecné rozpravě o zahraniční
politice ČSSR. Chňoupek uvítal počáteční nadějné symptomy ve vztazích SSSR a USA po
příchodu M. S. Gorbačova do vedení SSSR v rámci perestrojky a nastartování přechodu
myšlení k nové praxi, která umožňovala podstatně snížit napětí ve světě, snížit stavy výzbroje a získat prostředky na ekonomický rozvoj v SSSR i u nás. Zejména mu imponovaly závěry jednání M. Gorbačova s prezidentem USA R. Reaganem v listopadu 1985, v nichž bylo zakotveno, že „jaderná válka nesmí být nikdy rozpoutaná a nemůže v ní být vítězů“.

Podobně uvítal i dohodu z prosince 1987 o likvidaci jaderných raket středního a menšího doletu (RSD), která jako první v historii rušila celou jednu kategorii raketo-jaderných systémů, tedy nosičů s doletem od 500 do 5 500 km. O to více, že se to týkalo též likvidace podobných sovětských raket záhadně rozmístěných u nás a v NDR jako odpověď na rozmísťování v roce 1983 amerických raket Pershing-II v západní Evropě.
O rozmístění těchto raket u nás se Chňoupek jako ministr zahraničí dověděl nedůstojným
způsobem ne přímo od sovětského velvyslance, co vyžadovala zaužívaná spojenecká praxe,
ale z diplomatické pošty doručené z velvyslanectví SSSR v Praze do Černínského paláce.
Považoval to již za velmi špatný signál ze strany SSSR a začal být daleko ostražitější i kritičtější ohledně vztahů nového vedení SSSR ke svým spojencům.

Jako člen ÚV KSČ B. Chňoupek vystoupil na jeho zasedání 24. listopadu 1989 s kritickým
projevem. Mezi jiným na otázku, kdo je viníkem neadekvátního zásahu proti studentům na
Národní třídě a vzniklé situace po 17. listopadu 1989, odpověděl: „…Nejsou to pořádkové
jednotky, protože je jim to celé ovzduší, celá ta atmosféra železné ruky, panující ve vrcholné
stranické struktuře, která považovala sílu za rovnocenný, ba ještě účinnější prostředek než
prostředky politické.“ Již dávněji předtím se Chňoupek netajil kritickým názory ve svém okolí,
že mnozí straničtí funkcionáři na vysokých místech u nás jsou paralyzování neschopností
vnímat hospodářské, sociální, občanskoprávní a kulturní skutečnosti, a zejména z toho
vyplývající problémy, že nedokážou na ně reagovat a jsou v zajetí svých zájmů „přežít co
nejdéle a potom se uvidí“. Považoval to za latentní nebezpečí, které nedá na sebe dlouho
čekat!

Po převratu v listopadu 1989 a nástupu nového mistra zahraničních věcí Jiřího Dienstbiera
bylo dost těch, kdo si z minulosti s ním potřebovali „vyřídit účty“ z různých důvodů.
K očernění Chňoupka pomohli i někteří ministerští úředníci, zejména z bývalého kontrolního
či revizního útvaru MZV, kterým však Chňoupek nikdy nic zlého neudělal, naopak jim dával
odměny za práci. Po příchodu J. Diensbiera do této funkce v Černínském paláci se šli
přetrhnout od horlivosti, aby se zalíbili a hlavně „vykoupili“ u nových šéfů Černína a nasbírali
na Chňoupka co nejvíce špíny (doslova), protože se například plazili v ministerské kotelně po
uhlí, kde vyhledávali spisy, které byly po časové lhůtě určené ke spálení. Brali všechno, kde
byl Chňoupkův podpis, zejména „referátníky“ s vyčíslením diet při služebních cestách či
oficiálních návštěvách ministra v zahraničí. Vedoucí toho útvaru byl poté (jistě za odměnu)
na čas poslán vést jeden zastupitelský úřad v Asii, ale odtud jej brzy odvolali, když zjistili, že
jeho jméno figurovalo v seznamu spolupracovníků StB.

V říjnu 1990 byl Chňoupek vzat do vazby v čase, kdy pobýval s manželkou Marii na návštěvě
svého bratra Vladimíra v Prešově na Slovensku. Při osobní prohlídce mu vyslání policisté
zabavili pasy a vkladní knížky. Poté jej v poutech převezli policejním automobilem do pražské
věznice v Ruzyni, kde v chladné cele dostal zápal plic. Nakonec po pobytu ve vězeňské
nemocnici skončil v cele na Pankráci, kde byl v tu dobu ve vyšetřovací vazbě též
generálporučík Ing. Alojz Lorenc, CSc. Se kterým se scházeli v prostorách vězeňského WC,
kde se navzájem informovali o situaci a povzbuzovali. Řekl mi též, že několikrát uvažoval o
tom, že ve vhodnou chvíli a na vhodném místě skočí z okna, aby ta psychická muka ukončil.
Městským prokurátorem Prahy však nebyl obviněn z politických důvodů (i když tento důvod
jako prioritní musel být jasný i politickému naivkovi), ale z trestného činu zneužití pravomoci
veřejného činitele podle paragrafu 158/1 trestného zákona se zdůvodněním, že od roku
1977 do roku 1988 svévolně disponoval s reprezentačním fondem MZV při poskytování
věcných darů různým oficiálním osobám v zahraničí i doma. Tím měl způsobit škodu na
finančním fondu MZV v původní výši kolem 50 000 korun. Dále byl obviněn též z toho, že si
nechával proti příslušné směrnici proplácet některé diety spojené s funkcí poslance
Federálního shromáždění. Škoda byla vyčíslena na 14 790 korun. A nakonec i z toho, že si
někdy ponechal v rozporu se směrnicí vyšší náhrady cestovného a stravného, než mu ve
skutečnosti jako ministrovi náležely. Tato škoda byla vyčíslena na 6 064 korun. Obhájcem
Chňoupka byl velice kvalifikovaný advokát JUDr. Vladimír Cilínek, který jej ujišťoval, že celá
kauza je vykonstruována, právně postavená „na vodě“ a na soudech nemůže projít, pokud
dostanou věc do rukou nezaujatí soudci. Dokonce prý Dr. Cilínek při některých výsleších B.
Chňoupka na policii usínal, čímž dával najevo svůj postoj k celému procesu.

Doktor Suja zde jakoby zdánlivě odbočuje mírně od tématu a dodává osobní vzpomínku: „I já, jako blízký spolupracovník ministra B. Chňoupka, jsem byl vyslýchán třikrát
v Bartolomějské ulici v Praze a jednou u městského prokurátora Moravce. Trvalo to více než
rok. Zejména na poslední výslech nikdy nezapomenu. Městský prokurátor po zastrašujícím
úvodu, v němž se zeptal, zda si nechci sednout k Chňoupkovi na Pankrác, že tam je ještě
místo, si mě na prokuratuře posadil naproti sobě. Za jeho rameny stála na polici busta V. I.
Lenina, na jehož hlavu předtím položili takový ten kruh, jaký nosí arabští šejkové. Kruh však
byl rozpolcen a téměř visel z temena Leninovy hlavy, což mělo zřejmě symbolizovat, že jeho
„svatozář“ skončila a proto „měj se na pozoru!“ Prohodili jsme s prokurátorem mezi sebou
jen několik vět, v nichž jsem dvakrát zopakoval, že všechno jsem již řekl v Bartolomějské a
nemám, co bych k tomu podstatného dodal navíc. Poté se on zvedl a odešel. Nechal mně
však sedět proti bustě Lenina dále. Nevěděl jsem, kdy se vrátí, a tak jsem zůstal tam a čekal.
Když se nevracel několik hodin, zašel jsem rezolutně dolů za recepčním s dotazem, do kdy
mně zde pan prokurátor míní takto držet. Ten mně sdělil, že právě mu odněkud volal, že
mohu odejít, avšak – pokud to bude potřebné – znovu si mě zavolá, což se již, naštěstí,
nestalo.“ A toto se prosím stalo v našem právním státě první půlrok po vítězství sametové
revoluce.

Po mnoha peripetiích v této kauze, včetně rozporů mezi prokurátory a soudy, Městský soud
v Praze 30. června 1993 se usnesl m. j., že je nutno ověřit pravidla, která jsou ve světě
v poskytování darů oficiálním osobám, a zejména v diplomatické praxi, běžná, ale vlastně i
přesně identifikovat žalovaný skutek, což v žalobě na Chňoupka chybělo, právě tak jako
přesné vymezení právní kvalifikace a jednotlivých znaků uvažované skutkové podstaty
trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele. A tak byla podle paragrafu 149
odstavec 1 písmeno b trestního řádu stížnost prokuratury zrušena a soudu 1. stupně bylo
uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Obvodní soud pro Prahu 1 v dubnu 1994 se
usnesl trestní stíhání B. Chňoupka zastavit. 30. září 1994 Městský soud v Praze nakonec
rozhodl: „Protože odvolací soud shledal všechny důvody, které vedly k zastavení trestního
stíhání obžalovaného pro jednotlivé skutky, za naprosto správné, stížnost státního zástupce
jako neodůvodněnou zamítl. Poučení: proti tomuto usnesení není další opravný prostředek
přípustný.“ Mimořádný opravný prostředek uplatněn nebyl a tak kauza Chňoupek mohla bát
uzavřena po několika letech osobních útrap obžalovaného, u něhož se to nesporně projevilo
negativně na jeho zdravotním stavu včetně dvou následných mozkových příhod a nakonec i
fatálního infarktu. Byl nevinný, všichni to věděli a dohnali jej až k smrti. Samet s železnými
bodci.

Ale to není ještě všechno. Zbývá dodat jednu epizodu v souvislosti s vyšetřovací vazbou B.
Chňoupka, kdy jej předvolali a předvedli před tzv. Vyšetřovací komisi pro objasnění událostí
17. listopadu, jíž předsedal Jiří Ruml. Ten se obrátil v dopise z listopadu 1990 na
předsednictvo Federálního shromáždění (FS) se žádostí, aby byl B. Chňoupek zproštěn
mlčenlivosti, k čemu FS dalo souhlas. Když Chňoupka předváděli před tuto komisi, byl
eskortován podle přísných vězeňských předpisů bez tkaniček v botách. Podle očitých svědků
se obrátil k přítomným a se svým příslovečným smyslem pro sarkasmus řekl: „Podívejte se,
jak mne vedou! Prosím vás, vysvětlete jim, že ministry zahraničních věcí nevodí před
parlamentní komise v botách bez tkaniček, ale že je přece rovnou vyhazují z okna nebo
pověsí na šibenici!“ (Nepochybně měl na mysli osudy Jana Masaryka a Clementise.)
Nastalo pouze rozpačité ticho.