Ve jménu morálky: kanadský premiér poslal děti do církevního pekla
Na jeho vládu vzpomínají v liberální Kanadě jako na dobu dlouhé temnoty. Představovala nebývalý sociální útlak, náboženské tmářství, potlačování individuálních i kolektivních svobod. Snahu o totální státovládu. Na kontě premiéra Maurice Duplessise však leží i zmaření nejméně dvaadvaceti tisíc dětských životů.
Říkalo se mu le Chef, tedy Šéf, a jeho pozice byly jasné. Důraz na tradiční rodinné hodnoty, na náboženství, nacionalismus. Potlačování individualistických tendencí. Odmítání feminismu, likvidace nestátních odborových organizací, potírání levicového, nedej bože komunistického smýšlení. Homosexualitu považoval za zvrácenou a trestnou, stejně jako prodej antikoncepce. Potraty byly naprosto zakázané téma.
U moci se s krátkou přestávkou válečných let udržel pět volebních termínů. A mezi lety 1936 až 1959 transformoval největší kanadskou provincii do podoby zvláštního polodemokratického útvaru. Třikrát tu byla šance na jeho sesazení opozicí v řádných volbách, ale nestalo se tak. Měl velmi silnou oporu ve voličích z řad konzervativců a římskokatolické církve
Byl to prostě obchod, výhodný pro premiéra i církevní představené. Vládní program vytvářel „sirotky“ a dotoval církev, ta premiérovi vše vracela podporou při volbách.
Horor bez konce a dětství bez naděje
V nucené péči církevních institucí skončily desítky tisíc kanadských dětí. K nim připočtěme dalších sto tisíc sirotků, kteří byli do Kanady dovezeni z Velké Británie a Irska v průběhu druhé světové války a po ní. Mimochodem, rozprostřeme-li migrační období na roky 1870 až 1957, zjistíme, že v jeho sirotčích vlnách dodnes hledá svůj původ 12 procent obyvatel Kanady.
Kanada, a québecká provincie zvlášť, se postupně stala obřím dětským domovem, centrálně řízeným charitativními a náboženskými spolky. A ty nabízely přežívání plné degradace. Školní docházka jim byla upřena, jednotlivé církevní řehole a řády upřednostňovaly manuální práci. Jejich program obvykle zahrnoval hodiny okopávání záhonků a dílen.
Monotónní dřinu, při níž se nestrpěla nekázeň, prokládaly lekce katechismu a tuhé náboženské indoktrinace. Disciplínu udržovala rákoska a pravidelné půsty. Přitom děti neustále poslouchaly, že jsou opuštěné Bohem, zrozené v hříchu. A proto se musí dvojnásobně snažit, aby k Bohu znovu nalezly cestu.
„Většina dětí ve věku čtyř až šesti let se tu dorozumívala pouze zvuky, mluvit neuměly. Nebyly schopné poznat denní dobu, nedovedly jíst příborem, neuměly dodržovat základní hygienické návyky. Ve třídě dětí ve věku devět až šestnáct se čtvrtina stále ještě pomočovala,“ napsal v roce 1997, tedy skoro čtyřicet let po „éře premiéra Duplessise“, québecký úřad ombudsmana.
Zdroj:
odkaz
