Lipka diskusné fórum

odkaz
20. července 1969, kdy Neil Armstrong a jeho partner Buzz Aldrin uháněli nad měsíční krajinou a hledali místo k přistání, byli jen pár vteřin od havárie. Problémem byly geologické vrstvy. Bylo jich tam příliš mnoho. A palivo: toho bylo zas příliš málo. Skály a balvany roztroušené po celé ploše bezpečné přistání znemožňovaly. Aldrin si promnul obočí. S jedním okem na měřidle plynu a s druhým na terénu, dal Armstrongovi přísné ultimátum: jdi k zemi, a fofrem!

Armstrong byl ovšem flegmatičtější. Možná – kdoví – neměl čas se nechat pasažérem na zadním sedadle nervovat. Jenže s postupujícím časem, docházejícím palivem a stále pravděpodobnějším výhledem na smrt v důsledku gravitace přišel nevzrušeně s plánem. Aldrin měl na jeho povel přepočítat zbývající palivo na vteřiny. A začít odpočítávat. Nahlas.

Aldrin udělal, oč byl požádán.

Sedmdesát... šedesát... padesát...

Jak tak počítal, Armstrong pečlivě zkoumal tvrdý měsíční povrch.

Čtyřicet... třicet... dvacet...

Krajina stále odmítala ustoupit třeba i o píď.

A pak, když zbývalo pouhých deset sekund, spatřil Armstrong svou šanci: stříbrnou oázu ničeho přímo pod horizontem. Jeho mozek se nepatrně přimhouřil jako oči dravce na lovu. Jako by byl jen na zkušebním letu, obratně vmanévroval loď k přistávací zóně a na jediné holině široko daleko předvedl perfektní učebnicové přistání. Velký krok pro lidstvo. A málem velký kosmický průser.


odkaz